Sněžkolezkyně

My Češi jsme pověstní svými nákupními výpravami do Polska, ale věřte, že na dně Lomniczky nic nekoupíte, a ještě za to draze zaplatíte

Sněžkolezci, Sněžkolezkyně, Sněžkolezčata,

Nelezte na horu co je hodně ledatá,

Spadnete do Polska,

Zlámete si ouška….

                                    …kéž by zůstalo jen u těch oušek!

  Ale bohužel!!!

  Jak víme, dva polští Sněžkolezci svou rodnou vísku již nikdy nespatří…, a tomu našemu českému sólistovi to taky tak úplně nevyšlo…

Tak jen doufejme, že mu ten kmotříček Smrťáček nestojí u hlavy ale u nohou, a že to nakonec všechno dobře dopadne!

  Jen ta naše mladá Sněžkolezkně měla obrovské štěstí, že se jí po pádu do lomniczkého údolí nic vážného nestalo, což si jednak vysvětluji tím, že před sestupem nejspíše požila ten zázračný nápoj který vám má dát křídla, a také tím, že její andělíčci strážníčci byli ten den zrovna v TOP formě!

  Příklad bych si z ní ale nebrala - a na ty energeťáky, ani na ty andělíčky strážníčky zas až tak moc nespoléhala, protože by se taky mohlo stát, že bychom v dohledné době museli na hřebenech postavit další Kapličku, jelikož v té stávající už pomalu, ale jistě dochází místo…

  Jo jo, ony ty naše krásné oblé hory sice nejsou žádné Himaláje, ale životy dokáží brát stejně nelítostně a nekompromisně jako ony, a proto není radno je vůbec podceňovat, což ale většina z nás z důvodu neznalosti stejně většinou činí…, ale jak víme, neznalost neomlouvá…

  Bohužel!!!

  Často se z různých médií dozvídáme, že někteří naši spoluobčané – zejména ti pražští, se vydali pokořit vrchol té naší nejvyšší hory oděni jako by šli na Václavák…, a že mnohdy také přecenili své síly!

  Ono se ale není čemu divit, když vrchol Vítkova, Petřína či Bílé hory nevyčnívá ani čtyři sta metrů nad hladinu moře…

  A že jde většinou o Pražáky?

  Jestli to ono nebude tím, že Praha je naše nelidnatější město…?

  Klidně se s vámi vsadím, že v těsném závěsu za námi jsou Brňáci, Ostraváci, Plzeňáci…, a že občany Vysoké Lhoty - naší nejméně početné vesničky, tam snad ani nepotkáte.

  Obyvatele Liberce jsem ve výčtu našich nejlidnatějších měst nezmínila úmyslně, jelikož se domnívám, že je se svými tisíci metry a dvanácti centimetry již dávno vyškolil ten jejich Ještěd, a tak je na Sněžce v sandálech, pantoflích či dokonce žabkách už jen málokdy potkáte…

   Těžko se mi to přiznává, ale ani já jsem coby rodilá Pražačka nebyla jiná. Byla jsem na tom možná dokonce ještě o něco hůř, protože jsem Sněžku nepoznala ani na obrázku.

  To se ale mělo změnit, když jsem se před pár lety jednoho červnového dne rozhodla tu naši nejvyšší horu zdolat, a rozšířit si tak nejen své vědomostní obzory.

  Nahoru na horu jsem se nevypravila sama, ale s Jindrou – zkušeným horalem z Beskyd, se kterým jsme se den předtím seznámili online a túru na Sněžku pojali jako naše první rande.

  Nebudu nic zastírat a rovnou řeknu, že si se mnou hoch docela dost užil, ale úplně jinak, než asi doufal…

  Nesourodost našich povah, názorů a pohledu na svět se projevila již před samotným výstupem, když se Jindrovi nezdál můj do detailu sladěný outfit, jenž okomentoval slovy, že jsem se vymódila jako na motýly… a poslal mě do chaty převlíct.

  Mé námitky, že je krásně teplo a blankytně modrá obloha, smetl ihned z pomyslného stolu argumentem, že to mám sice pravdu, ale že nahoře nás bude čekat vítr od Severního moře a nejspíš i plno mraků.

  Hm, tak rande s někým, kdo poručí větru, dešti jsem ještě neměla!

  Že by  Mrakomor?

  Když jsem se asi po dvaceti minutách zjevila před chatou znovu - tentokrát již oblečená dle jeho vkusu a se dvěma vrstvami voděodolné řasenky navíc, nic už nenamítal a mohli jsme tak konečně vyrazit k našemu sedmnáct kilometrů vzdálenému cíli.

  Většina turistů se na Sněžku vydává z Pece nebo Špindlu, my na ni ale vyrazili ze Strážného, kde jsem tehdy trávila dovolenou.

  Směr, kterým se budou ubírat naše kroky určoval Jindra, jelikož já se sice bezvadně orientuji mezi červenou, žlutou, zelenou a modrou - ale výhradně v pražském metru, nikoli v turistické mapě Krkonoš, a proto jsme se dle jeho instrukcí vydali po červené, která prý kopírovala kdysi hojně využívanou Slezskou obchodní stezku.

  Poněvadž se Strážné nachází v nadmořské výšce osmi set metrů, znamenalo to, že ke zdolání šestnácti set metrů vysoké Sněžky budeme muset překonat přesně takové převýšení, což nezní nijak děsivě…, když si ale uvědomíte - a hlavně představíte, že ta cifra téměř odpovídá výšce tří Eiffelovek postavených na sobě, možná to přeci jenom malinko děsivé je…, a mohlo by to leckoho vylekat.

  Ne ale mě, jelikož já v Paříži - natož na Eiffelce – ještě nikdy nebyla, a díky svému špatnému odhadu jsem zas až tak moc nevěděla do čeho jdu - a co mě čeká.

  Spíše mi vrtalo hlavou, proč neustále klesáme stále níž a níž, když cíl naší výpravy se nachází vysoko v oblacích, ale své dumání jsem nikterak neverbalizovala, jelikož jsem svému horskému vůdci z Beskyd naprosto důvěřovala.

Několikrát mě předtím ujistil, že na vrcholu Sněžky stanul již několikrát, a já neměla žádný důvod mu nevěřit –  protože hadry i fyzičku (by) na to měl!

  Asi tak po patnácti stech metrech jsme došli k značně sešlému ukazateli, který měl svá nejlepší léta již evidentně dávno za sebou.

Dle mnoha šipkoidních ukazatelů se jmény chat, bud či chalup by jeden řekl, že jsou hřebeny celkem hustě osídleny, a že je tam nahoře docela rušno…

  Dvorská, Jičínská, Grohmanova, Frantova, Friesovky, Hříběcí, Andula, Kuprovka, Spořitelna, JAWA, Rozhled, Pencovka, Chalupa na Rozcestí, Výrovka… ale Sněžka nikde!

  „Jseš si jistej, že jdeme správně?“ zapochybovala jsem o terénní orientaci svého průvodce.

„Neměli bychom spíše stoupat než klesat?“

   Jindra se pobaveně usmál.

  „Neboj, neboj! Od teďka až na Sněžku už budeme jen a jen stoupat.“

   Pravdivost jeho slov dosvědčovala léty prošlapaná cestička vedoucí mírně vzhůru, která se po pár metrech zlomila ostře doprava a nabrala o něco strmější ráz…

   Uff…

   Po poněkud příkrých tři sta padesáti metrech jsme došli k Mramorovému lomu.

   Kdysi tu těžili tzv. krkonošský mramor, který se prý kvalitou vyrovnal tomu italskému - carrarskému, ale nyní se tu téměř půl století už žádný mramor netěží.

Pokud byste si ho ale přece jen chtěli na vlastní oči prohlédnout, zajeďte si na zámek Sychrov - kde z něj mají fontánu, nebo se v Praze vydejte k Tyršovu domu či na Pražský hrad.

   Jen co jsme trošičku popadli dech a doplnili tekutiny, uhnuli jsme na rozcestí doleva a po dvou stech metrech došli k  Hříběcí boudě.

  V dávných dobách tu pro vrchlabskou vrchnost chovali hříbata, a v padesátých letech minulého století si tu skoro rok léčil bolavou dušičku Vlasta Burian poté, co ho obvinili z kolaborace s nacisty.

Po Vlastovi, ani po hříbatech nikde ani památky, a celé to tam působilo poněkud smutně, opuštěně a zanedbaně.

  „Teď nás čeká Lahrbusch…“ oznámil mi Jindra, zatímco si utahoval popruhy svého obřího batohu více k tělu.

  Lahrbush???

  Tak schválně, co byste si pod takovým divným názvem představili?

  Já si představila dopravní prostředek - jakési vozítko, které nás vyveze nahoru.

  „O takové značce aut jsem nikdy neslyšela…“

  „A taky nikdy neuslyšíš!“ chlámal se Jindra.

  „Nejde o žádný auto, ale o cestu, kterou pojmenovali po Lahrovejch, co bydleli o kousíček vejš.“

  Nejen, že jsme se s Jindrou neshodli co se odívání týkalo, ale i naše představy o vzdálenostech se drobátko lišily.

  O kousíček vejš totiž ve skutečnosti znamenalo stoupání půl druhého kilometru tou naprosto nejpříkřejší, nejstrmější a nejhnusnější lesní cestou, kterou jsem kdy šla. Myslela jsem, že tam snad vypustím duši. Ne, ne, to není ten správný výraz…, já totiž myslela, že tam chcípnu!

  A to doslova!

  Během stoupání jsme totiž u cesty narazili na velký dřevěný kříž.

  Všude kolem ticho, šero, ponuro… nikde ani živáčka, jen my dva. Celé to na mě dělalo dojem, že se tam v brzké době chystá někdo někoho ukřižovat…

  A když ne já Jindru, tak… Jindra mě?

  Hlavou se mi začaly honit všelijaké morbidní myšlenky…

  Co to sakra je?

  Kam mě to ten Jindra zavedl?

  Vždyť ho vlastně vůbec neznám!!!

  Co když je to nějaký novodobý Jack Rozparovač nebo Jeffrey Dahmer? No, spíš asi ten Jack - ten mordoval výhradně ženský…

  Ježiši, vždyť to jeho jméno taky začíná na „J“…

  No tak to je jasný…!!!

  Je to zabiják, vrahoun, mordýř… co mě sem vytáhl pod záminkou že jdeme na Sněžku - o který mimochodem nikde ani zmínka, a teď využije toho, že jsem totálně grogy… a dorazí mě!!!

  Polomrtvá jsem sebrala poslední zbytky sil a doplazila se k odpočívadlu naproti kříži, jenž sestávalo z dvou dřevěných lavic a stolu.

  Jen co jsem na jednu z lavic usedla, vytáhla jsem z batohu obložený chleba… poslední oběd… a ačkoliv mě úplně přešla chuť k jídlu, se vší razancí jsem se do něj zahryzla, abych nabrala potřebnou sílu…

  …sílu k boji o život!

  Jelikož jsem ženská a dokážu dělat více věcí najednou, po očku jsem také sledovala svého průvodce - svého potencionálního vraha.

 I jeho poslední úsek cesty viditelně zmohl a sebral mu značný kus sil.

  Což by hrálo v můj prospěch!

 „Jestli se chceš trochu osvěžit, tak támhle je studánka…“, ukázal prstem do hustého lesa napravo ode mě.

  To víš že jo! Abych se sama klidila z cesty… a ty mě pak už jen uprostřed lesa dodělal…

 „Jedině kdyby v ní byla živá voda…“

 „Cože?“

 „Ale nic!“

 „Proč je tady ten kříž?“ změnila jsem téma hoboru, a začala pomaloučku vyzvídat.

 „To se moc neví…“

 „Jak to?“

 „Prej na počest jednoho švédskýho monarchy, kterej tu kdysi poobědval… Ale proč by mu tady stavěli kříž, když ten oběd zjevně přežil…, to teda nevím…“

    No, kdybych mu ten oběd vařila já, tak by ho asi nepřežil…

   „…takže nejspíš bude pravdivá ta druhá verze, že si tady místní horalové počkali na švédský vojáky - využili toho, že jsou po zdolání nejstrmějšího úseku cesty úplně grogy, a pak je zabili …“

   Už je to tady!!!

   Strategie se ani po letech nemění…

  P O M O C !!!

   „…a prý tu skutečně našli nějaký lidský kosti ve zbytcích ztrouchnivělý uniformy…“

  Prosím, pojďte někdo kolem a zachraňte mě!

  P R O S Í M!!!

  Ačkoli mé prosby vyslyšeny nebyly a nikdo kolem nešel, já přesto přežila, za což jsem děkovala všem svatým, jen co jsem zmoženě usedla na první mez u jedné z Lahrových bud.

  Život tu byl asi drsný, ale výhled tu bral dech.

  Člověk tu na vlastní kůži mohl pocítit idylku starých Krkonoš, vžít se do minulosti a představovat si, jaké to tu kdysi asi bývalo.

  A pak jsme museli dál a výš…

  V jedenácti stech metrech - někde mezi Lahrovkama a Předníma Rennerovkama jsme zdolali první pomyslnou Eiffelovku.

 Obě dřevařské rodiny - Lahrovi i Rennerovi – k nám dorazili v 16. století z Alp. Oba rody byly pro Krkonoše velice významné, ale řekla bych, že Rennerovi byli přeci jen o maličko významnější, protože nebýt jich, nebylo by ani Luční boudy, Rennerovek nebo boudy Na Pláni.

  Asi aby to nebylo Lahrovým líto, tak po nich pojmenovali alespoň tu zabijácky příkrou stezku.

  Po Předních Rennerovkách následovaly Zadní Rennerovky, jejichž součástí byla, je a snad ještě i nějakou tu chvíli bude Dvorská bouda, která mě svým výzorem zas až tak moc nezaujala, na rozdíl od propagační cedule u cesty, která k nim lákala pocestné na kynuté borůvkové knedlíky.

  Mňam!

  Bohužel jsem si ale musela nechat zajít chuť, poněvadž Jindra nekompromisně trval na tom, že nejdřív summit, až pak knedle!

  Idylka starých Krkonoš nás definitivně opustila u Chalupy na Rozcestí, kde se křížila červená trasa se zelenou.

  Místy tam bylo poněkud přelidněno, a já si tam připadala jako doma - v Praze na Muzeu, jen s tím rozdílem, že zelená nekončila v Motole, nýbrž v Peci; a červená nevedla do Letňan, ale na Sněžku, kterou jsem tu konečně spatřila na vlastní oči.

  Nekecal! Fakt tam stojí!

  Jestli jste u Chalupy na Rozcestí nikdy nebyli, nenechte se zmást jejím názvem a nepředstavujte si nějakou romantickou roubenou chaloupku. Byli byste totiž vedle jak ta jedle, protože je to docela moderní chat(k)a se skosenou střechou, a se svými devadesáti lety se mezi letitými chaloupkami na hřebenech jedná v podstatě o teenagerku.

  Osvěženi tamní malinovkou jsme se poté připojili k davu výletníků, kteří za bedlivého dozoru Sněžky zamířili po celkem rovné cestě k Výrovce, která nás ze vzdálenosti necelých dvou kilometrů už netrpělivě vyhlížela.

  Podobně jako na Hříběcí boudě, kde nebylo po hříbatech ani stopy, i zde - na Výrovce byste výry hledali zcela marně.

Ono to její jméno je totiž malinko zavádějící, což si nedovedu vysvětlit jinak, než že si někdo při jejím pojmenování spletl dva dravé opeřence.

  No posuďte sami…

  V dávných časech nechodili po Slezské stezce jenom kupci a poutníci, ale také pašeráci, na které tu v boudě, která Výrovce předcházela, po nocích číhali četníci, aby je lapili, když se snažili přejít hranice.

Četníkům se říkalo supi, a tak místu, kde na pašeráky číhávali, se začalo přezdívat supí výhled…

Takže když na to půjdeme hezky logicky, mělo by se Výrovce říkat Supovkka…

   Ale co!

  Pták jako pták, a nakonec - mezi výrem a supem zas až takový rozdíl není, no ne?!

  Mimochodem, i ty supy byste tam hledali marně.

 Tak jako Chalupa na Rozcestí, i Výrovka měla poněkud modernější image, ale nenechte se tím ošálit, protože její historie – na rozdíl od té prvně zmiňované, sahá až do osmnáctého století. Tady je dobře vidět, co všechno zmůže takový šikovný plastický architekt!

  Za Výrovkou začala cesta k mé nelibosti opět stoupat strměji vzhůru, a horskou květenu začala pomalu nahrazovat nehostinná tundra, která je prý tím nejcennějším co tu nahoře máme.

  Ve čtrnácti stech metrech jsme zdolali druhou pomyslnou Eiffelovku, a o sto metrů výše jsme došli k Památníku obětem Krkonoš, neboli ke Kapličce – jejíž okolí je zásluhou častých mlh a sněhových bouří považováno za vůbec to nejdrsnější místo Krkonoš.

  Pohled na ukazatel nás informoval, že se nacházíme deset a půl kilometru od Strážného.

  Teprve?

  Už?

  Kapličku „zdobilo“ třiapadesát jmen nešťastníků, jenž se většinou odněkud zřítili, umrzli nebo je zasypala lavina.

  Co mě ale překvapilo byla skutečnost, že jakýsi Johan Kugler umrzl v horách ještě čtvrtého června!

  A opravdu!

  Čím jsme stoupali výš, tím bylo chladněji…

  Od té doby, co jsme vyšli ze Strážného, klesla teplota nejméně o deset stupňů, a po blankytně modré obloze nikde ani památky. Místo ní se po nebi honily zlověstné šedivé mraky a clonily nám výhled.

  Od Kapličky jsme se vydali k Luční boudě, která se zdála téměř na dosah.

  Jindra se mýlil, když mi dole tvrdil, že až na Sněžku už budeme jen a jen stoupat, protože cestou k Luční boudě jsme o pár výškových metrů zase klesli…

  No o pár, o sto!

  Na jednu stranu jsem z toho měla radost - tedy zejména mé dolní končetiny, ale na druhou stranu jsem věděla, že je později budu muset zase někde těžce a namáhavě zdolávat…

  Ach jo!

  Cestou k Luční jsme prošli kolem kovaného kříže, který tam stál na památku Jakuba Rennera - někdejšího majitele Luční boudy, který v pravé poledne zabloudil ve vánici pouhých tři sta metrů od domova a umrzl.

  Strašné, že?!

  Žil tam celý život, určitě to tam znal jako své boty a stejně mu to nebylo nic platný…

  Jo jo, já to říkám pořád, že svému osudu člověk neuteče, ani kdyby sprintoval jako Usain Bolt.

  Rennerovi by o tom mohli jistě sáhodlouze vyprávět, jelikož pro jejich rodinu bylo místo mezi Studniční a Luční horou až fatálně osudné…

  U Luční boudy bylo narváno, a já si tam tentokrát připadala pro změnu zase jako na Florenci, jelikož se tam s modrou křížila červená a žlutá.

  Bez jakéhokoliv otálení jsme vyměnili červenou za modrou, a po chodníčku z masivních dubových trámů zamířili přes úpské rašeliniště k Slezskému domu.

  Tam na nás čekal polský ukazatel, který na rozdíl od těch našich českých udával vzdálenost nikoliv v kilometrech, ale v čase, což někdy (v mém případě skoro vždycky!) může být docela ošidné.

  Poláci si také do barevného portfolia turistických značek přidali černou barvu, což mi připadá maličko morbidní, protože kdykoliv tu černou vidím, tak mám pocit, že ta cesta vede přímo do krematoria… a nic na tom neměnil ani fakt, že zrovna tahle černá  vedla do Karpacze, což je lázeňské město, protože když se podíváte kudy ta cesta vede, není vůbec jisté, že tam dojdete a procedury na vlastní kůži okusíte!

  U úpatí Sněžky jsme se s Jindrou nemohli dohodnout kudy těch posledních dvě stě čtrnáct výškových metrů zdolat, jestli cestou Jubilejní, která se líně vine nahoru kolem úbočí hory, nebo tou kratší a náročnější Řetězovou, která naopak stoupá cikcak strmě vzhůru.

 Nakonec jsme si takzvaně střihli, a jelikož jsem prohrála, zařadili jsme se na konec pestrobarevného hada, který se pomalým tempem sunul Řetězovou cestou vzhůru.

  Docela by mě zajímalo, jestli se tudy drápal nahoru i ten Benátčan, co se v patnáctém století prý jako první vydal na Sněžku hledat drahé kamení…

  V patnácti stech padesáti metrech jsme minuli (další) kříž spolu s plaketou na památku dvou členů horské služby, kteří tu v pětasedmdesátém zahynuli při záchranné akci.

  Trošku paradox, že jeden z nich se jmenoval zrovna Messner!

  A pak už zbýval na vrchol jen kousek, kousíček… a já to nakonec dokázala, pokořila jsem Sněžku!!!

  A taky Eiffelovku, a to hnedka třikrát za sebou… No tak dobře, teda skoro!

  Když jsme se dostatečně pokochali výhledy (které vám tu popisovat nebudu, jelikož ty musíte zažít!),

odskočil si Jindra na poštu a já zamířila do kaple svatého Vavřince.

  Musela jsem se mu totiž omluvit, jelikož jsem velmi dlooooooouho žila v domnění, že Vavřinec je pouze příjmení, a nikoli i křestní jméno…, a kdybych takhle jednou z nudy nepřepínala v telce z programu na program a náhodou nenarazila na závody na vodě kde komentátor hlásil, že se právě díváme na jízdu Vavřince Hradílka, žila bych v tom bludu dodnes!

 Chviličku mi ale trvalo přijít na to, jak se věci mají, a jen díky tomu, že jsem se stále nemohla nějak dopočítat a pochopit, proč ten komentátor hlásí, že v tý lodi jedou DVA, když v ní sedí jenom JEDEN…)

  Nyní jistě chápete, že omluva byla více než nutná, protože nikdo si to nechce s patronem Krkonoš rozházet, zejména když ho ještě čeká cesta zpátky.

  A kam jinam se jít Vavřincovi omluvit, než do nejvýše položený kaple, která mu je u nás zasvěcená…???

 Když jsme si zařídili vše co bylo potřeba, byl nejvyšší čas zahájit sestup Jubilejní cestou do základního tábora, a přitom se kochat výhledem do proklatě hlubokého údolí Lomniczky, ze kterého se mi dělalo  skoro až fyzicky špatně.

  O pár let později jsem tudy šla s kamarádkou Lenkou, která aby pořídila co nejlepší snímek, si lehla na nizoučký obrubník jenž Jubilejní cestu lemuje, a obšírně lovila ten nejlepší záběr…

Umírala jsem strachy, že sjede dolů a já pak budu muset lovit ji a nejraději bych ji čapla za nohy a jistila, ale to by zase mohlo vypadat, že se jí snažím zbavit a strčit dolů…

  Jindra naštěstí podobný nápad neměl, a tak jsme zamířili na Luční boudu - na ty jejich vyhlášený borůvkový knedlíky.

  Nejraději bych náš výlet pojala trošku gastronomicky a vyzkoušela borůvkové knedlíky všude kde je nabízeli, ale na to aby si člověk díky té jejich vysokohorský přirážce pořídil hypotéku.

  Do základního tábora ve Strážném jsme dorazili orvaný jako borůvčí v devět hodin večer, a to chudák Jindra ještě nevěděl, že se s ním nehodlám dělit o společné lože, a tak ho čeká ještě zhruba dalších sto čtyřicet kilometrů zpátky do Prahy…

  I když naše první rande bylo zároveň i randetem posledním, stálo to za to!

  Nejen, že jsem si rozšířila obzory do všech světových stran a konečně už poznám Sněžku i na obrázku, ale já na ni dokonce i sama trefím!

  Tak se tam třeba někdy uvidíme…, ale asi ne v zimě, protože já se držím hesla:

                                               BEZ ŽELEZ V ZIMĚ NA SNĚŽKU NELEZ !!!

                                  … a protože se znám, nelezu tam v zimě raději vůbec!

                                                               Sněžce zdar!!!

                                         ….a pozor, ať si nepolámete ouška!!!