I duše mohou plakat

Někdy potkáte někoho, bez koho už nedokážete žít..., a tak když vás osud rozdělí a pak následně zase spojí, neváháte ani chviličku využít nezvyklé šance... (Pro Marušku... )

  Ella odemkne prosklené dveře vedoucí na lůžkové oddělení traumatologie a poté, co jimi proklouzne dovnitř, je za sebou opět potichu zavře. Ač se nachází na pátém podlaží jedné z největších pražských nemocnic, duchem je stále ještě v náručí svého manžela, se kterým společně prožili vášnivou noc, plnou krásných a dechberoucích petit mort. Ani trochu se jí z jeho teplé a láskyplné náruče nechtělo. Sobotní mrazivě chladné ráno doslova vybízelo k lenošení v posteli, ale bohužel. Osud se neptá. Osud je neúprosný. Osud nebere v potaz, zda je pondělí či sobota, horko nebo mráz a bez ustání se stará o to, aby ani jedno ze třiceti lůžek na jejich oddělení nezůstalo prázdné. A když se tak někdy výjimečně stane, zajistí, aby tomu tak nebylo dlouho. Na osud je spoleh!                                                                          V mysli se ještě jednou vrátí k uplynulé noci. Kéž by to tentokrát už konečně vyšlo! zadoufá toužebně a rukou si pohladí podbřišek, který po bezpočtu promilovaných nocí zůstává i nadále plochý.

  O svých nenaplněných mateřských touhách však už ale nemá čas nadále přemýšlet, jelikož ji do přítomnosti drsně a téměř surově přivede pronikavý zápach dezinfekce, kterým je oddělení neustále prolezlé a na který si doposud nestačila zvyknout. Po dlouhé době však cítí i něco jiného. Pach. Pach Smrti, která si zase jednou přišla pro někoho, jehož svíce života pomalu, ale jistě dohořívá.

Nikdo si před ní nemůže být svým živote jist. Nikdo!

  Ella prochází dlouhou tmavou chodbou, míjí pokoje pacientů až dojde k sesterně, kde u stolu sedí službu konající lékař a na počítači sepisuje lékařskou zprávu.

  „Dobré ráno, Ello,“ pozdraví ji s unaveným úsměvem a čerstvým strništěm na tváři, aniž by jeho dlouhé, štíhlé prsty přestaly hbitě tančit po klávesnici.

  „Dobré, dobré …“ opětuje mu Ella pozdrav, a do hrnku si nalije čerstvou kávu, která rázem provoní celý prostor.

  „Dáte si taky?“

  „Ne, ne, děkuji. Právě jsem jednu dopil.“

  „Tak copak tu máme nového?“ zeptá se Ella, když se pohodlně usadí v jednom ze dvou křesílek u okna, které vyhlíží na právě se probouzející Prahu.

  „Na jipku nám před chvílí přivezli dva pacienty… Jeden má docela dobré vyhlídky, že oslaví letošní Vánoce. Ale obávám se, že ten druhý se nedožije ani večera.“

                                                                            ***

  Otevře oči a snaží se zjistit, co se to děje. Je otřesená. Zmatená. Vůbec neví, kde je. Ztichlým pokojem se rozléhá dvojitý tlukot srdcí. Jedno bije pravidelně, ale trochu rychleji, jako by někam spěchalo, zatímco to druhé naopak tluče velmi pomalu, nepravidelně a občas nějaký ten úder vynechá.

  Ve snaze zjistit, komu náleží to druhé, kvapící srdce, se rozhlédne kolem. Na druhém lůžku, jen kousek od ní leží tělo, jehož duše pozoruje každičký její pohyb.

  Dvě těla. Dvě duše. Dva páry očí. Jedny modré. Druhé hnědé. Upřeně na sebe hledí.

 „Maruško?“ prolomí modrooká duše ticho jako první.

 „Terezko?“ nezůstane hnědooká duše, co se ptaní týče nikterak pozadu. „Jsi to ty? Jsi to opravdu ty?“

  „Jsem…,“potvrdí duše s blankytně modrýma očima. “Akorát se teď jmenuju Petr…“

  „Tak to je vtipný,“ zasměje se druhá, “protože já jsem pro změnu zase Pavel…“culí se.

  „Pro mě už navždycky budeš Maruška!“ poznamená rozhodně Petrova modrooká duše.

  „…a ty pro mě zase Terezka!“

  „Tak dlouho jsem se neviděly! Strašně se mi po tobě stýskalo,“ povzdechne si Petrova dušička.

  „Taky se mi moc stýskalo. Ani nevíš!“

  „Ale vím!“

  „Chtěla jsem se zeptat, jak se ti daří, ale vidím, že by to byla asi hloupá otázka…“přizná duše s tmavýma očima.

  „Teď, když tě tu po letech zase vidím, je mi už mnohem, mnohem líp… Avšak na to, abych se uzdravila, to asi stačit nebude… Jak můžeš slyšet, už jsem pomalu na odchodu… Jen čekám, až si pro mě přijde ta letitá dáma s kosou… Dává si nějak načas!“

  „A co se ti to vlastně stalo?“ nepřestává vyzvídat Pavlova hnědooká duše.

 „Bouračka! Napálilas to do mě v plný rychlosti…“

  „Já?“

  „Jo, ty! Nikdy jsi nebyla moc dobrá řidička… Vždycky mě to štvalo, ale teď si říkám díkybohu!“

  „Díkybohu? Jak to myslíš? Vždyť to musí strašně bolet… a umřeš!“

  „Ale jinak bychom se přeci nepotkaly! A co se bolesti týče… nic nebolí tak, jako když tě někdo, koho máš moc ráda, vinou osudu náhle a nečekaně opustí…“

  „Ale co je nám to platný, když tu za chvíli už zase nebudeš?  A tentokrát to budeš ty, kdo mě tu nechá samotnou, na pospas osudu a stesku… “ zoufá si smutně hnědooká duše. „Víš, moc jsem si přála tě znovu potkat.“

  „I já si to moc přála.“

  „…protože mi nikdy s nikým nebylo tak hezky jako s tebou.“

  „Ani mně nebylo s nikým tak nádherně a krásně…“

  „…a nikdy jsem se s nikým nenasmála tolik, co s tebou… Pamatuješ, jak -“

  Větu nedořekne, protože do pokoje vstoupí Ella.

  Nejprve zamíří k Petrovi. Prohlíží si jeho mladou, potlučenou tvář, po které ho záhy něžně a opatrně pohladí. Čeká, že otevře oči. Ale marně. Poté na infuzní stojan zavěsí novou infuzi s analgetiky a vezme ho za ruku. Je chladná.

  „Už to nebude dlouho trvat,“ zašeptá smutně do ticha. Pravdivost jejích slov vzápětí potvrdí několikeré nepravidelné zapípání, jež značí, že jeho srdce je už na pokraji sil. To on si pro dnešek vytáhl onoho pověstného černého Petra. Ještě jednou ho něžně pohladí po tváři.

  Netuší, že jeho duše na ni upírá zrak a je jejím chováním více než dojatá. Tak jako Ella, i ona kdysi utěšovala pacienty, kteří prohrávali v nemocnici svůj boj o život.

  Ella mu rukou udělá na čele křížek, a poté přejde k druhému lůžku, kde také leží bezvládně tělo mladého muže. I jeho vezme za ruku. Ta je ale pro změnu teplá. V prstech cítí jeho silný pulz.

 „Ano! Přesně tak! Bojuj! Slyšíš? Bojuj!“ prosí ho šeptem. „Máš před sebou ještě spoustu let…“

   I jeho duše si Ellu pozorně prohlíží a sama sebe se ptá, jestli chce vůbec bojovat a přežít, a prožít tak všechny ty budoucí roky, které jí tu Ella slibuje, když toho, s kým chce už navždycky být, má skoro na dosah ruky… Ellino chování ji také dojímá. I ona kdysi, stejně jako Petrova duše, pomáhala v bílé zástěře a naškrobeném čepci zachraňovat lidské životy. Při představě, že svou znovunalezenou spřízněnou duši zase ztratí, se jí nahrnuly slzy do očí. Netušila, že duše mohou plakat.

„… a nikdo mi neuměl číst myšlenky tak, jako ty.“

  „Nápodobně!“

  „Takže víš, na co myslím?“

  „Jo.“

  „A opravdu to chceš? Jsi si jistá?“ ujišťuje se modrooká duše.

  „Ano!“ odpoví bez zaváhání ta Pavlova. „Moc! Prosím… prosím! Po ničem jiném netoužím!“

Cítí se sobecky a provinile, ale nemůže si pomoct. Je to silnější než ona. Je to silnější než vše, co kdy zažila.

Pouto, které je spojuje odolalo zubu času a zdá se, že i navzdory němu je čím dál pevnější. Vše, co spolu v minulosti jako sestřičky i jako nejlepší přítelkyně prožily, se nemohlo vyrovnat ničemu, čím si prošla každá zvlášť. Smutně se zahledí na Pavlovo tělo a jediné, nač se vzmůže, je upřímné: „Promiň!“

  Čas se krátí.

  „Tak mi podej ruku,“ vybídne ji Petrova modrooká duše. Ta Pavlova tak učiní bez nejmenšího zaváhání.

 Chytí se za ruce a navzájem si propletou prsty, právě v okamžiku, kdy se ve dveřích pokoje objeví již ona očekávaná dáma s kosou.

  O vteřinu později se pokojem naráz zničehonic rozezní oba přístroje monitorující životní funkce. Obě srdce přestala bít ve stejný okamžik. Ella nevěřícně těká pohledem z jednoho monitoru na druhý. Dvě rovné čáry. Dvě přímky. Dva konce.

  Ve chvíli, kdy oba přístroje postupně vypíná, na pokoj přiběhne službu konající lékař, ale už jen proto, aby mohl konstatovat smrt a stanovit čas úmrtí.

„Co se stalo?“ ptá se nechápavě Elly.

„Vzdal to,“ vysvětlí mu Ella stručně.

„Ale proč?“

„Nevím,“ pokrčí Ella bezradně rameny a pokračuje v nezbytných úkonech. Následně každého ze zemřelých přikryje čistým prostěradlem a poté dojde k oknu, které ze zvyku otevře dokořán, aby obě duše mohly svobodně odlétnout.

  Netuší, že ony tentokrát mají zcela jiný záměr…

                                                                                    ***

   Ella necítí, jak ostří skalpelu proniká skrze její kůži, podkoží a následně i lůno, kde se zhruba před devíti měsíci usadily dvě malé dušičky, které se rozhodly, že už je nic nerozdělí.

 Modlí se, aby vše proběhlo v pořádku, protože jako zdravotní sestřička moc dobře ví, co všechno by se mohlo přihodit.

  „Kohopak to tu máme?“ slyší, jak porodník promlouvá k jejímu břichu schovanému za plentou utvořenou z roušek, takže nic nevidí, ale umí si docela dobře představit, co se tam asi tak právě odehrává. A najednou uslyší pláč. A pak druhý.

  „Gratuluju, Ello! Máte dvě krásný, zdravý holčičky.“

  Co si však Ella představit nedovedla, bylo, jak budou malinkatý a krásný. Když jí je položí na prsa, zalije ji takový pocit lásky a štěstí, jako ještě nikdy předtím.

  „A jakpak jim budete říkat, maminko?“ vyzvídá s úsměvem porodník.

  Ella se láskyplně podívá z jedné holčičky na druhou a s očima zalitýma slzami štěstí odpoví: „Maruška a Terezka.“